Eseje Věci pro duši

Esej: Ďábel u krbu Mileny Jesenské

Proč jsou všechna, či skoro všechna moderní manželství nešťastná (jako by ta nemoderní bývala šťastná), je jedna z módních otázek, okolo které se, vážně vzato, točí celá literatura, nevážně vzato, každý five-of-clokový rozhovor. Každá otázka na světě se hodí i k společenskému žvanění, i k filozofické stati, a témata, ležící takřka na ulici, zvedáme i my žurnalisté. Při téhle otázce se včak vždycky udivím. ne že bych nedovedla odpovědět na to, proč jsou moderní manželství nešťastná – na co by žurnalista zůstal odpověď dlužen? Ale vždycky se ptám, proč by měla být šťastna?

Tady to totiž začíná. Dva lidé – dvě malé, osamocené, beznadějnostem, truchlivostem a bezvýhlednostem životním vydané lidské vši, dva drobní lidé na ohromné zeměkouli, tak neodmyslitelně, strašlivě, znepokojivě veliké, oba podle přirozeného, přírodního, obvyklého práva nešťastní – mají být náhle, najednou, třeba v půl desáte dopoledne, zavřeni do jednoho bytu, do jednoho jména, do jednoho jmění, do jednoho osudu, mají být najednou, ihned a jen proto, že jsou dva, šťastní?

Zdá se mi, že ve chvíli, kdy se dva lidé berou a myslí, že to dělají proto, aby spolu byli šťastní, už v té chvíli si vzali a uzavřeli možnost ke štěstí. Brát se pro štěstí je právě tak zištné, jako brát se pro dva miliony, pro auto nebo baronství, a štěstí stačí ke štěstíprávě tak málo, jako dva miliony, auto nebo baronství. Mstí-li se něco na tomto světě, jsou to účty a cifry v duševních záležitostech. Dva lidé mohou mít jen jediný rozumný důvod pro to, aby se vzali, a to je ten, že se nemohou nevzít. Že prostě nemohou bez sebe žít. Beze vší romantiky, sentimentality, tragiky to existuje.Existuje to totiž denně, a je-li to láska či něco jiného, je to rozhodně silnější a nejoprávněnější pocit na světě. Jenže, jaká je spousta lidí, kteří právě toto v životě potlačí a přejdou.

Dva lidé mohou mít jen jediný rozumný důvod pro to, aby se vzali, a to je ten, že se nemohou nevzít.

Dva lidé se berou, aby spolu žili. Hle, proč je třeba k ohromnému, nesmírnému daru této možnosti ještě štěstí? Proč se lidé nedovedou spokojit pravdivou, neokrášlenou velikostí a volí raději opentličkovanou lež? Proč si slibují něco, čemu – ne oni sami, ale čemu svět, příroda, nebe, osud, život – nedovedou dostát a čeho nikde nikdy nikdo nedovede dosáhnout? Proč kladou k reálné, skutečné, pozemské smlouvě podmínky literární fantastičnosti, jako je štěstí? Proč žádají od druhého víc, bež dovedou dát sami, proč žádají vůbec nještě něco od události tak veliké, tak vážné, tak hluboké, jako je společný život?

Kdybychom se stavěli s uvědoměním k manželství dříve, než je uzavíráme, uvědomili bychom si docela samozřejmě několik věcí, na které předtím nemyslíme. Třeba, že spoluživot je nikoli lehčí, nýbrž těžší než samotářský život. Jednotlivec má zaplacenou svoji osamělost mnoha ulehčeními: třeba poloviční zodpovědností, nebo svobodou, nebo neodvislostí, a třeba už jen možností odjet do Austrálie na vlastní vrub. Manželství je však proto tak těžké, že je nutno v té chvíli, kdy se vážete, vzdát se všeho, čeho vám neposkytuje. A to je druhý bod, o který se moderní manželství tříští: Lidé se berou, aniž by se pozitivně pro sebe rozhodli. Či lépe řečeno, aniž by se rozhodli vzdát se všech druhých.

Spoluživot je nikoli lehčí, nýbrž těžší než samotářský život.

Poznat člověka je fantasticky těžká věc. Myslím, že nenadsazuji, řeknu-li, že je možno poznat člověka po prvé po půl hodině rozhovoru, po druhé po desetiletém spolužití. Myslím také, že je skoro nemožné, aby dva lidé před svatbou třeba jen tušili, kdo jsoua koho si berou. Kdyby znali všechny své skutky, své ideje, nadšení, přesvědčení, víry a vyznání, neznají přece ještě své punčochy,rozespalé oči, své způsoby kloktání při ranním čistění zubů a své způsoby dávání číšníkovi spropitného – protože v hloubce člověk klame, ale na povrchu ho poznáš. Každá svatba tedy v sobě skrývá tisíc rizik zklamání a všechny možnosti vnitřních ztroskotání, proti kterým je jediná zbraň: vzít je prostě už předem na sebe. Světová konvence žádá, aby člověku ve jménu lásky byla odpuštěna všechna různotvárnost vnitřního utváření, jako je národnost, politická a náboženská příslušnost, a my je odpouštíme. Ale jděme hlouběji: odpusťme mu jeho povrchnost. Odložme moderní kareninovskou hysterii a odpouštějme si odstávající uši a nakřivo uvázané kravaty. Každý člověk je ohraničený svět pro sebe. Čím je člověk vyhraněnější, tím je ucelenější. Čím méně má možností, talentů, tím hlouběji a bezpečněji je má. A má-li jen jeden jediný, je to nejcennější. Ale právě jak od světlovlasého člověka nelze žádat, aby měl současně – třeba v úterý a v pátek kvůli změně – tmavé vlasy, právě tak nelze žádat od pedanta, aby tančil shimmy, od hlupáka, aby rozuměl Kierkegaardovi, od malíře, aby se zajímal o matematiku, od truchlivého člověka, aby zpíval písničky, od samotáře, aby pořádal soaré. To je velice jednoduchý účet a ku podivu málo lidí mu rozumí. Obyčejně si vyčítají lidé právě to, co je podstatou jejich vnitřního života, a nepřijdou na to, že úlohou manželství je právě to, aby sneslo podstatu druhého, a dokonce tak ji sneslo, aby druhý cítil oprávnění být takovým, jaký je. Koneckonců je to jen potvrzení sebe, kterého se člověk dopročuje u druhého. Důkaz, že je milován, „přesto, že”. Taková „přesto, že” má každý z nás a právě proto je nešťasten. Lidé spolu nežijí – nikdy tomu neuvěřím – jen ze sexuálních, erotických, peněžních, sociálních nutností. Lidé spolu žijí proto, aby měli kamaráda. Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost jejich existence se všemi chybami a nedostatky – protože, co je přátelství jiného, než podpora ochromeného sebevědomí? Aby měli někoho, u koho byli ušetřeni trestu, msty, špatného mínění, spravedlivosti, zlého svědomí. Či myslíte opravdu, že má domov jiné úkoly, než aby šetřil a šetřil a šetřil člověka před světem a hlavně před vnitřním zrcadlem? Největší slib, který může slíbit žena muži a muž ženě, je ta hluboká věta, která se říká dětem s úsměvem: „Nedám Tě.” Není to víc, než „budu Tě milovat do smrti” a než „budu Ti věrný na věčné časy”? Nedám tě. V tom je všechno. Slušnost člověka k člověku, domov, věrnost, příslušenství, rozhodnutí se, přátelství. Jak nesmírné jsou takové sliby proti mizernému štěstí.

Největší slib, který může slíbit žena muži a muž ženě, je ta hluboká věta, která se říká dětem s úsměvem: „Nedám Tě.” Není to víc, než „budu Tě milovat do smrti” a než „budu Ti věrný na věčné časy”?

 

Nuže, několika slovy řečeno, skoro se mi zdá, že naše manželství jsou proto tak nešťastná, že si to děláme sakramentsky lehké. Je velice pohodlně přijmout od člověka slib, kterému nemůže dostát, a za rok, když mu nedostál, se urazit a utéci. Myslím, že by bylo mnohem těžší a také čestnější slibovat to, čemu lze dostát, a skutečně to také splnit. Všechny tyto fantastické hloubky jsou výmluvou, která se roztříští o první opravdu těžkou situaci, kde je třeba se slušně zachovat. Ale proč si lidé neslibují, že nebudou nikdy líní, aby přinesli domů v kapse pomeranč, kytičku fialek, zbrusu novou tužku nebo kornoutek rozinek? Proč si neslibují, že se ráno objeví při snídani umytí, vonící vodou a mýdlem, svěží a pečlivě oblečení i v den po zlaté svatbě a každý den mezi tím? Proč si neslibují, že se ve vzteku raději udeří, než by si vyčetli nějakou malou protivnost, nechutnost, ošklivost? Proč si neslibují, že se budou vždycky o sebe a své zájmy zajímat, lhostejno, platí-li ty zájmy historii umění, kopané nebo sbírce motýlů? Proč si neslibují, že si vzájemně ponechají svobodu mlčení, svobodu samoty, svobodu volného prostoru? proč si neslibují všechny tyto těžké „maličkosti”, které lze vyplnit a které se přece nikdy neplní, namísto věci tak vedlejší, jako je štěstí?

Ale proč si lidé neslibují, že nebudou nikdy líní, aby přinesli domů v kapse pomeranč, kytičku fialek, zbrusu novou tužku nebo kornoutek rozinek?

Má-li mít manželství smysl, musí být postaveno na širší a skutečnější bázi, než je touha po štěstí. Bože můj, nebojme se tolik trochu toho utrpení, trochu té bolesti a neštěstí. Zkuste to jednou, postavte se ve hvězdnaté noci tváří v tvář hvězdnatému nebi a dívejte se na ně upřeně, upřímně, zaujatě celých pět minut. Nebo se postavte někam na hory, ze kterých je vidět kousíček země z výšky, jakoby z nebe. A uvidíte, že za chvíli uvěříte v důležitost života a nedůležitost štěstí. Štěstí! jako by možnost štěstí neležela jen a jedině v nás samých! Jako by talent ke štěstí nebyl zvláštní talent, jako třeba talent ke zpěvu, ke psaní, k ševcovině, k politice! Dejte jednomu člověku všechno, oč si žádá, zahrňte ho láskou, dárky, výhodami a vším, co si přeje, a přece nebude šťasten. A bijte druhého člověka, že sotva dýchá, a třeba se mu přihodí, že jde po ulici, uvidí kupu čerstvé mrkve, pokropené a svěží, nachové mrkve se zelenou natí, a už bide šťasten.

Jsou dvě možnosti života: buď přijmout svůj osud, rozhodnout se a zařídit se, poznat jej a zavázat se k výhodám a nevýhodám, k štěstí i neštěstí, statečně, čestně, bez smlouvání o krejcar, velkodušně, pokorně. Anebo hledat svůj osud. Ale hledáním nejen že pozbýváš sil, času, iluzí, správné a dobré slepoty, instinktu, hledáním ztrácíš i vlastní cenu. Jsi stále chudší. To, co přijde, je vždycky horší než to, co bylo.

A pak: i k hledání je zapotřebí víry a k víře snad víc sil než k životu.

 

Z knihy Cesta k jednoduchosti, sbírky esejů Mileny Jesenské o lásce, manželství, módě a emancipaci, ale také o kráse, radosti ze života, o ženách a jejich pohledu na svět.

No Comments
Previous Post
23.3.2018
Next Post
23.3.2018

No Comments

Leave a Reply