Chytrý věci Literatura Názor

Názor: Hledej ženu. Nebo třeba dvě.

Letos je to 10 let, co jsem maturovala. Z češtiny jsem si vytáhla Smila Flašku z Pardubic, který byl podle mě do školních osnov zařazený jen proto, abychom se pobavili nad jeho jménem. Co by se ale stalo, kdybych mohla mluvit třeba o mnohovrstevnaté tetralogii Eleny Ferrante, která zasáhla miliony lidí? Na takovou zkoušku bych se, myslím, i těšila.

Začneme trochu zostra: „Šťastné ženy, jejichž srdce je uspokojeno a naplněno, nemají potřebu se vyjadřovat. Jejich životy jsou završené a naplněné a ony si ničeho nežádají, kromě poklidného opakování domácích povinností, v nichž ženy domácnosti právem spatřují své pravé poslání.“ Přesně tomuhle se, jak si všímá uznávaná feministická literární kritička Elaine Showalter v knize A Literature of Their Own, věřilo v roce 1892. Z dnešního pohledu se nám to může zdát až vtipně trapné. Ovšem pozor, podobné zkazky dnes můžeme slyšet i od předsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka, který jistě není sám. Dystopicky podobnou budoucnost nastínila i Margaret Atwood v Příběhu služebnice, který převedený na televizní obrazovky získal v loňském roce ocenění Emmy za nejlepší seriál. Jak moc jsme se tedy za skoro 130 let vůbec posunuli?

To, co je v literární historii bráno jako hodnotné dílo, historicky posuzovali muži.

„Social change is done once it hits the mainstream,“ ale české školství se jakýmkoli změnám, nebo, nedejbože, tzv. tendenčnímu mainstreamu v oblasti kultury, brání, seč může. Zjistila jsem to při dobrovolnickém doučování středoškoláků. Abych Vás uvedla do problému, nejprve trochu technikálií: státní maturita z českého jazyka se skládá z několika částí, z nichž jednou je didaktický test. K němu je vydán oficiální katalog požadavků MŠMT, které by měl mít z literární teorie a historie každý středoškolák a středoškolačka umět. Součástí katalogu je seznam více než stovky spisovatelů. A dvou spisovatelek. DVOU! Vycházíme-li z toho, že ženy tvoří polovinu celosvětové populace, tohle číslo mě celkem položilo.

To, co je v literární historii bráno jako hodnotné dílo, historicky posuzovali muži a vznikl tak literární kánon (všeobecně přijímaný soubor děl), který dodnes slouží jako berná mince slávy a důležitosti. Prostřednictvím školních osnov je tahle zpátečnická nerovnost pořád dál a dál redistribuována. Byli to muži, kteří vlastnili nakladatelství, vydavatelství i noviny, bylo jim dopřáno studium a byli motivováni k sebevyjádření. V dnešní době tomu tak už není, ale k přehodnocení kánonu na základě kontextu, který nyní máme, jaksi nedošlo.

Boženo Němcová a Jane Austen, vy jste to zvládly, gratuluji! Kam se nám ale zatoulala třeba Virginie Woolf, Margaret Atwood, Sylvia Plath, Joanne Rowling, Mary Ann Evans aka George Eliot, Emily Dickinson, Doris Lessing, Mary Shelley, Agatha Christie, Gertrude Stein, Simone de Beauvoir, Anne Frank, Zadie Smith, Leïla Slimani, zmiňovaná tajemná Elena Ferrante a chceme-li český kontext, tak třeba Milena Jesenská, Lenka Reinerová, Alena Nádvorníková, Petra Soukupová nebo Kateřina Tučková? Sto bychom jich dohromady dali taky.

Může se samozřejmě namítat, že osnovy, katalog požadavků i samotný kánon jsou pouhým výběrem, ale to, co by nás mělo zajímat je, v jakém kontextu takový výběr probíhá. Když se studenti a studentky učí o beat generation, padnou především jména jako Allen Ginsberg a Jack Kerouac. Už málokdy například jméno beatnické básnířky Ruth Weiss. Neměli bychom se ptát, proč tomu tak je?

Jestli budu mít někdy dceru, nechci, aby si myslela, že na něco nestačí.

Trvat na takovém kánonu jde podle mě jen za předpokladu, že ho zasadíme do kontextu a dostaneme i informace o tom, proč se učíme především o mužských autorech. Že jeho tvorba je dějinně podmíněná a ovlivněná a sám o sobě klade více otázek, než odpovědí. Že ho nemusíme vnímat jako danost, kterou nelze změnit a že existují i alternativní kánony. Nebo že můžeme dokonce úplně odmítat jakoukoli hierarchizaci literatury. O Ruth Weiss většina absolventů a absolventek středních škol neuslyší, protože se do kánonu nedostala. Nedostala se tam se spoustou dalších představitelek beatnické generace proto, v jaké době tvořila. Byla to doba jasně rozdělených rolí mužů a žen, víry ve vrozené vlastnosti dvou pohlaví a rasové segregace. Také do přelomového díla Feminine Mystique (1963) od Betty Friedan, která popsala „problém beze jména“ žen v domácnosti, zbývalo ještě několik let. V něm se Friedan podařilo poprvé definovat způsob, jakým jsou ženy socializovány k tomu, aby věřily, že jejich správné místo je opravdu ve stínu muže a v domácnosti a skvěle vyleštěné parkety novým čistícím přípravkem značí úspěšně završený den. Ačkoli je Feminine Mystique v dnešní době už z části překonanou studií, protože se věnovala jen středostavovským bílým americkým rodinám a heterosexuálním svazkům, nelze jí upřít prvenství v tom, jak srozumitelně dokázala vystihnout problém nedostatku tvořivé seberealizace.

Jestli budu mít někdy dceru, nechci, aby si myslela, že na něco nestačí, protože k tomu bude implicitně formovaná od prvního zasednutí do školní lavice. Nechci, aby brala ženské autorky jako nějaké anomálie. Chci, aby jakékoli moje budoucí dítě vědělo, že svět není černobílý a že v něm může najít svoje místo a není samo. Že každý život je jedinečný a každý si s sebou nese vlastní příběh. Chtěla bych, aby se nemuselo nazpaměť učit Smila Flašku z Pardubic, ale zažilo husí kůži jako já, když jsem četla o tvořivosti lidské duše u Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví.

 

Timy je právnička, jezevčíkofilka, zajímá se o svět kolem sebe a fandí subverzivním živlům.

Ilustrace Karolína Stryková

No Comments
Previous Post
9.5.2018

No Comments

Leave a Reply

Related Posts