Povídka Věci pro duši

Povídka: Dům

Máma mi vždycky říkala, abych byla hodná. Abych byla hodná poslušná holka, který můžou lidi věřit.

Ale já jsem byla vždycky spíš hlavou v oblacích než nohama na zemi. Radši jsem se stala snílkem, co žije v miniaturním domě jako stará panna, jako takovej poustevníček. Můj nejlepší kámoš je asi poslíček Ron. Vozí mi pizzu. Někdo by si mohl myslet, že jíst třikrát týdně hawai s extra ananasem je trochu moc. Ale já nesnášim lidi, co soudí. Proto bydlim sama – můžu poslouchat, co se mi zachce bez toho, aniž by si ze mě někdo utahoval nebo mi říkal, jak skvělej mám hudební vkus. Můžu si bez výčitky hodit současnej experimentální portugalskej jazz, nebo Justina, když měl ještě frosty tips a denimovou kombinézu. Můžu sbírat erotický novely, sebe-pomahačský nápovědy i ruskou klasiku. Nedávno jsem si koupila sadu nekorespondujících pruhovaných polštářů a namalovala si ložnici na baby žlutou a obývák na baby zelenou. Mám z toho pocit, jako kdybych se stala hlavní postavou ve filmu Sofie Coppoly. A nebo že žiju v polívce.

Marguerite Duras řekla, že domy jsou místa určený speciálně k tomu, aby bylo kam odložit muže a děti, kteří by se jinak toulali a toužili po dobrodružství a úniku. Otázkou ale zůstává, co dělat, pokud nemáš koho do domu umístit? V každým případě ušetříš na nábytku pro páry. Nemusíš kupovat drahý povlečení na velkou peřinu. Nikdo nepoužívá tvůj holící strojek. Bordel, kterej uděláš, zůstane přesně tam, kdes ho nechala. Můžeš se stát sběratelem bot, časopisů a vibrátorů, který můžeš používat podle vlastní časový osy. Můžeš fantazírovat, idealizovat si muže a děti, který jsi mohla vložit do domu. Snít o životech a světech, který ti nepatří.

Můj dům mě v minulosti několik dojmul. Schází mu elegance a se sofistikovaností se setkal jen skrz televizní obrazovku. Je ale můj. Moje místečko. Můj domeček.

Když na mě přijde melancholie, představuju si, že žiju v Miami. Nosím bílý lněný kalhoty, který padají přes louboutinky, který nosím zásadně uvnitř. Vařím v nich humry. Je úterý večer a já pořádám jednu ze svých měsíčních večeří se sousedy: střední věk, středně úspěšní, středně štastní s dětmi ve věku od tří do dvanácti let. Můj mužíček frivolně flirtuje se všemi ostatními paninkami, zatímco já si vybírám svou vlastní oběť. Zoufalou sousedku, která si nedávno prošla traumatickým rozvodem.

Během jednoho z klidných momentů večera jí nabídnu, aby se připojila k soukromý hodině jógy, kterou mám pravidelně každý čvrtek od osmi od rána. Smlsávám si na její zranitelnosti, opakuji jí, že je důležitá, krásná, oblíbená. Ukáže se už druhý den a z lekce jógy se stane nahodilá dopolední opíječka ve strečových kalhotách. Zajdem si k oceánu. Blbneme jako malý holky. Zapomínáme na děti, který společně sedí před školou na obrubníku a čekají, až přijedeme ve dvou oddělených esúvéčkách. Jsme políbené sluncem a solí.

Mám malej dům, kterej mohlo nakreslit klidně i desetiletý dítě za pomocí pastelky a improvizovanýho pravítka. Tak jednoduše vypadá: jen pár zdí, střecha, okna a půda. Ráda si představuju, že architekt odhazuje pastelky a v zápetí řve „Hotovo, můžu už koukat na telku?”.

Jestli máte pocit, že jsem příšerná matka, nemýlíte se. C’est la vie. Do Kim K. mám hodně daleko, mateřství mi je stejně vzdálený jako kariéra. Radši se věnuji osobní filantropii. Jsem líná. Ale mám lidi, co se mi o vše postarají. Jamese, zahradníka, aupairku Sandru, doučovatele Majka, Svietlanu, domácí. V mojí fantazii jsem se narodila se zlatou lžičkou v puse. Nikdy jsem nepoznala nic jinýho, než být nechutně bohatá. Bohatá jako někdo, kdo jednou napsal rádiovej hit a už nikdy nemusel hnout brvou. Jako někdo, kdo zdědil bohatství po strýčkovi ze Švýcarska.

Je čtvrtek večer, jsou Vánoce. Ani trochu nemám náladu něco slavit. Volám Ronovi a objednávám si hawai. Jasně, že má zase zpoždění. Přeju mu hezký Štědrý den a neobratně mu předávám zabalený mimino rostliny jménem kalanchoe tamentosa jako vánoční dárek. Ptá se „co to je?‘‘ a já vysvětluju, že to je pandí rostlina. „To ale vůbec nevypadá jako panda,‘‘ říká Ron a já v tu chvíli zavírám dveře bez mrknutí oka. Na tuhle konverzaci nemám. Beru krabici se studenou pizzou a rozpitou plechovku dietní koly a sedám na gauč. V tu chvíli zjišťuju, že nevídím svůj modrej koberec. What the fuck? Je možný, že je Ron taky kouzelník? Dyť je to úplnej idiot. Idiotům jako je on by se nemohlo povést zmizení obrovskýho koberce z deseti metrů. Cože? Co? Jsem v naprostým šoku. Prohledávám dům, ale po koberci se slehla zem. Začínám nervózně pochodovat po baráku. Chvíli lapám po dechu. V hlavě mi jede hodně myšlenek. Pomsta. Smrt. Nebuď hysterka. Chce se mi bulet. Nebul. Dyť je to jenom koberec. Vzpomínky na rozlitý víno při jediným romantickým večeru mýho života. Přenes se přes to. Nemáš na novej. Nemáš na žádnej. Zavolám Ronovi a řeknu mu, ať se okamžitě vrátí.Ale to není můj život. Já mám malej dům, kterej mohlo nakreslit klidně i desetiletý dítě za pomocí pastelky a improvizovanýho pravítka. Tak jednoduše vypadá:  jen pár zdí, střecha, okna a půda. Ráda si představuju, že architekt odhazuje pastelky a v zápetí řve „Hotovo, můžu už koukat na telku?”.

V Ronově hlavičce se jedná o booty call a je zpátky do deseti minut. Stojí ve dveřích s flaškou levný vodky a plastovým pytlíkem naplněným Redbullem. Drze se na mě culí a já na moment zapomínám, že nemá charakter. Muchlujeme se do svítání, dokud neusneme. Probouzím se se západem slunce. Zjišťuju, že jsem nahá. Na zemi. Sama jen se svou puntíkatou peřinou pro jednoho. Dochází mi, co se odehrálo, a začínám potichu fňukat jako malej fracek. Mixování vodky a emocí je ten nejblbější nápad, co mě už několikrát v minulosti dostal do průseru. Otvírám lednici, která je úplně vybílená. Musím si promnout oči jako nějaká komiksová postava. Kde jsou moje kytky? A kam zmizely moje indický záclony? Polička na knihy zeje prázdnotou. Nemám se z čeho se napít. A obraz muže na koni se vypařil jak pára nad hrncem. Přes noc jsem přišla o všechno. Tam, kde bývala postel mají parkety neporušenou patinu. Tam, kde býval koberec se válí Ronův vajgl. Drze, jako připomínka mojí vlastní blbosti. Tam, kde bývala moje hrdost, je teď prázdná díra.

Balím se do svý peřiny pro jednoho, jako kdyby znamenala celý svět. Jdu se podívat ven. Bosá. Blbá. Sluníčko padá za obzor, kromě všeho mi chybí i celý jeden den. Nadechuju se jako předcvičující Cindy Crawford na kazetě, podle který hubla moje máma po porodu v devadesátých letech. Ptáci křičí s příchodem tmy a já se konečně zklidňuju. Houpu se do rytmu stromů, ze strany na stranu. Můj život byl doteď prázdný. Teď mám i prázdný dům. Můžu přetočit kazetu na začátek, začít odznovu. Je Boží hod a já dostala ten nejlepší dárek, co jsem mohla. Novou šanci.

Dům byl inspirovaný setkáním se scénáristou Gusem v Londýně. Doteď mi dluží čtení povídek na lavičce v The Barbican Conservatory. Na chvíli jsem platonicky vzplanula, a hned jsem se zase radši odstěhovala zpátky do Prahy. Příběh Rona, závislosti na hawaii a zmizení koberce je fikce. Pokud byste se mě ale ptali na detaily, ano, můj život by klidně mohl být polívka.

No Comments
Previous Post
28.5.2018

No Comments

Leave a Reply

Related Posts